Tak jsem se po návratu z Mezinárodní výstavy Intercanis v Brně přehraboval v šupleti, které obsahuje většinu písemností a artefaktů, dotýkajících se bezprostředně všech mých chlupatých kamarádů. Prožil jsem s nimi skoro půl svého života a jak jsem tak prohlížel tu hromádku různých fotografií, uvědomil jsem si, jak málo jich vlastně mám z dob, kdy se můj život propojil s mým prvním novofundlanďanem! Prostě nebyl žádný Digital, dělal jsem povětšinou černobíle a všechno dělal v temné komoře. Přesto to jsou krásné vzpomínky i fotky.

Přiznám se, že mnohé věci mi v životě utekly, mnohé jsem i zapomněl (koneckonců na to má snad chlap po padesátce i trochu nárok) ale chvíle s těmi velkými černými chlupáči jsou pro mě bez nadsázky tak nějak stále živé. Nepovažuji to za žádný sentiment vzpomínat na své psy a myslím, že to nepovažuje za něj asi nikdo, jemuž tito charakterní psi zanechali v duši něco, co s jistou dávkou nadsázky lze nazvat jizvami nebo stopami v tom dobrém slova smyslu. Vždycky jsem měl rád zvířata, dokonce bez mučení přiznám, že se mi líbí i mnoho jiných plemen psů, ale funďa je prostě plemeno, kterému jsem rád dal přednost. Prostě jsem chtěl, aby mě provázel životem. Zhruba tak před třiceti lety jsem potkal na ulici černou chlupatou „obludu", která na jedné straně budila obrovský respekt, ale z jeho výrazu čišelo cosi těžko definovatelného, dobrosrdečného, co mě přinutilo k tomu, že jsem se k němu sehnul a pohladil ho. I když jsem byl k cizím psům rezervovaný, což je v běžném styku jediný správný přístup pro snížení stupně rizika, měl v pohledu určitou moudrost a dobrotu, jakoby říkal „Mě se bát nemusíš."Vím, že to zní spíše jako z nějakého špatného šestákového románu nebo z Červené knihovny. V tom momentě jsem si byl naprosto jistý jedinou věcí. Že takového psa prostě musím mít ! Podrobně jsem majitele vyzpovídal a hned jsem začal shánět veškeré dostupné informace. Ale bylo jich žalostně málo a především jsem si uvědomil jednu důležitou věc, kterou člověku napoví až jeho vlastní zdravý rozum. Když totiž pominula první euforie, došlo mi, že mít takové zvíře v garsoniéře na Smíchově je prostě zhovadilost. Pochopil jsem, že i kdybych se mu věnoval sebevíc času i pozornosti, bylo by to asi pro nás pro oba určitým utrpením. A tak jsem se smířil s tvrdou realitou a nadlouho byl takový pejsek prostě jenom krásnou představou, ale naprosto nereálnou.

Ovšem život je plný náhod i zvratů a změny, které se najednou udály v tom mém mi prostě a jednoduše daly určitou reálnou šanci. Měl jsem najednou starší domek a zahradu, chápající manželku a také dvouletou dceru Lucku a okamžitě mi bylo jasné, že zrovna teď mám jedinečnou příležitost. Prostě k mému štěstí už tu chybí jenom to malé, chlupaté, černé štěně, které se v ranném věku tolik podobá nezvedenému rozpustilému medvídkovi. Jenže v té době to zas nebylo tak jednoduché. Psů tohoto plemene bylo relativně poskrovnu a tak trvalo víc než rok než se u paní Bregantové v Praze, na kterou jsem až po dlouhém shánění dostal kontakt, narodila štěňata. Matkou byla Brita ze Šípkové zahrady a taťka byl Illary od Trojské skály. A když se ke mně přihnal první pejsek, strašně se ke mně měl a tahal mě za nohavice, bylo mi jasné, že to bude právě „ON". Měl v sedmi týdnech přes 9 kg a dostal jméno BRITT z Hvězdné pláně (jméno dostal po Brittovi ze Sedmi statečných). A byl osobnost. Když jsem dostal tolik chovatelských rad, co se do mě vešlo, naložil jsem toho chlupatého medvídka do velké modré tašky a tak jsme spolu šťastně docestovali těch dlouhých 400 km vlakem domů na Severní Moravu. Tím začalo v květnu 1982 moje soužití s fundláky a trvá bez přestávky dodnes.

Staré, na krajích trochu odřené černobílé fotografie mi stále připomínají, jak z tohoto hyperaktivního a rozverného štěněte vyrostla osobnost každým coulem. Stal se z něho veliký a impozantní jedinec, který sice nevyhrával výstavy (většinou končil s V2), ale přesto byl milován a hýčkán celou rodinou, což samozřejmě bohatě vracel. Byl to kamarád a partner do nepohody. Silný a odolný, o čemž svědčilo i to, že ještě jako štěně prodělal parvovirózu. Bylo to v dobách, kdy se na parvovirus neočkovalo a většina štěněcí populace, zasažená tímto zhoubným virem to zřídkakdy přežila. Britt byl zřejmě natolik odolné štěně, které to i přes velmi těžký průběh a k údivu všech, včetně veterináře, dokázalo přežít. Bohužel, až po osmi letech se u něj začínaly projevovat podivné záchvaty, podobné padoucnici. Bylo to srdíčko na němž se prodělaná parvoviróza podepsala.

Britt byl i přes určité nedostatky prostě prototyp psa, jakého jsem si přál.Velký, povahově vyrovnaný a hrdý pes, na kterého jsem se mohl vždy spolehnout. Jeho hlavním handicapem z hlediska výstavního byl ohon, který byl v pohybu mírně zatočený nad hřbet následkem úrazu a srůstu tří obratlů (bohužel, díky naší vlastní nepozornosti - prostě jsme mu ho nevědomky skřípli mezi domovní dveře). Ale jinak to byl mohutný pes se silnou kostrou, vždyť ve třech letech měl 80 kilo a 75 cm do kohoutku. Mohutnou hlavu s uzavřenými a suchými pysky by mu mohl závidět leckterý dnešní výstavní jedinec.Podle tehdejších měřítek byla tato hlava sice mírně lymfatická, ale při jeho tělesných proporcích a jeho mírně delším rámci byla podle mě adekvátní. I přes svoji výšku a objem hrudníku (přes 100 cm), působil stále harmonickým dojmem.

Já jsem však nebyl z těch, kteří se honili za každou cenu za výstavními posudky, kupoval jsem si psa především jako přítele. A především proto, že mi imponovaly jeho vlastnosti. Jeho vyrovnanost, smysl pro rodinu, láska ke všemu co je mokré (sám jsem tehdy dělal sportovní potápění), bezmezná trpělivost s malými dětmi a schopnost dobře rozlišit, kdy o nic nejde a kdy je situace vážná, byly tím hlavním důvodem, proč jsem chtěl spojit kus života s tímto báječným stvořením. Prožíval jsem s ním opravdu hezké chvíle. Jezdili jsme spolu, někdy vlakem na nějaký ten výlet, jindy na srazy, lezli spolu na Lysou horu nebo na Ondřejník v Beskydech. Bral jsem ho s sebou i na třídenní srazy s kamarády z HIFIKLUBU, kde jsme pekli sele, rožnili makrely a spali spolu v chatě nebo pod širákem. Dokonce jsme spolu kradli přímo z pole hrachové lusky. Co zbylo ze selete vesele a s chutí zkonzumoval, takže každému je jasné, jak takové výlety miloval. Brouzdali jsme společně lesem, běhal se mnou u kola, tahal v zimě saně a v létě vozík, hodně jsme toho spolu naplavali a samozřejmě i na cvičáku pracoval rád. Je pravda, že funďové byli na svazarmovských cvičištích někdy bráni jako pomalé a hloupé plemeno a hledělo se na ně s jakýmsi despektem. I já jsem to s Britem z počátku pociťoval. Ale Britt nakonec dokázal, že je inteligentní a schopný obranář. Dobře kousal i když z něj člověk cítil, že to dělá především proto, aby mi udělal radost. Přesto si figuranti mnohdy stěžovali na modřiny, které jim nadělal i přes rukáv. Byl rychlý a rozhodně nebyl i přes svoji hmotnost nemotorný. A na 50 metrů sundal figuranta i s rukávem. Potom už jim tolik do smíchu nebylo ! I on si tak posléze zjednal respekt právě u těch, kteří měli tendenci ho podceňovat. Je sice pravda, že jsem nebyl zrovna dvakrát nadšený z výuky k obraně a kousání, byla to však ve svazarmovských dobách, jak každý dlouholetý chovatel ví, prostě železná nutnost. Tehdy u nás neexistovala pravidla pro složení vodních zkoušek a složení ZVV1 bylo nutnou podmínkou k zařazení psa do chovu. V průběhu let jsem si navíc s Brittem ověřil i to, že funďa se učí zdánlivě těžce ne proto, že by byl hloupý, jak mi vždycky tvrdili výcvikáři (především z řad majitelů německého ovčáka) na cvičáku, ale přede-vším proto, že je osobností, která potřebuje důslednost, trpělivost a dobré zacházení. Je hrdý a vědom si své síly a mohutnosti se nepodřizuje se slepou poslušností, ale především ze své lásky a oddanosti ke svému pánu. Když se však něco jednou naučí, je to trvalé a už to nezapomíná. Ani když se s ním delší dobu nepracuje. Když jsem s ním po roční pauze při-šel na cvičák, vypracoval stopu hned napoprvé. Ne možná tak brilantně jako vycvičený německý ovčák, pravdě-podobně by šly nějaké ty bodíky dolů, ale přece jenom je rok nicnedělání ve výcviku hodně dlouhá doba. Britt byl mimo jiné také skvělým ochráncem mé dcery a mnohdy jsem obdivoval jeho bezmeznou trpělivost. Byl pro ni válendou, koněm, tělocvičným nářadím snad i tak trochu hračkou. Přesto vždy trpělivě snášel její dětské, někdy až zlomyslné rozmary. Snášel je s určitou odevzdaností a neomezenou láskou k dítěti. Posléze, když se naučil jezdit s vozíkem i ji vozil po celé vesnici. Nakonec i ve vodě velmi rychle pochopil, že toto není obrana, dokonale rozlišoval, kdy kousat na figuranta a kdy pouze uchopit za paži při záchranné práci. To všechno jsme ve vodě dělali jen pro zábavu, zkoušky na to prostě tehdy ve Svazarmu nedokázal nikdo prosadit a ani se o to nesnažil.

Je pravdou, že jsem díky němu a samozřejmě i dalším svým psům přišel i k nějakým těm úrazům. Při hrátkách s takovým osmdesátikilovým „chlupatým torpédem" se tomu člověk většinou jen velice těžko vyhýbá. Naše hrátky mnohdy připadaly nezaujatým divákům (hlavně sousedům nahlížejícím přes plot), spíše jako docela slušná rvačka, musel jsem být velice pozorný, stále ve střehu a mnohdy použít na svého rozdováděného miláčka i unfair zákroky, abych ho vyvedl z rovnováhy a donutil ho se vzdát a uznat moji převahu. Přece jen se udržuje stabilita lépe na čtyřech končetinách než na dvou. A o nějaké ty šrámy na těle a rukou také nebyla nouze. Přece se nebudu v létě na zahradě nebo u vody oblékat jako na cvičák. A co říct svému drahému Brittečkovi, který pod vodou zabořil svůj excelentní špičák do mého ctěného zadku v domnění, že páníček se už už topí? Vždyť já ho přece musím ještě předtím, než svěřím svoji zadnici do rukou lékařů k potupnému štupování a tetanovce, spíš pochválit za to, že mě jako potencionálního utopence chtěl zachránit ! Všichni víme, jak je celé toto plemeno přesvědčeno o své naprosté plavecké převaze ! „Vždyť ten člověk se v té vodě jen tak bezmocně plácá a jediný, kdo umí plavat jsem přeci já !!" Jak pak mám svému drahému psovi vysvětlit, že já jsem byl tak blbej a skočil pod vodu šipku a jeho chudáka jsem nechal na břehu se na to dívat a on za to musí mít karanténu? Jak mám kárat takovou „obludu" za to, že mu dám povel vpřed při nastupování do vlaku a přitom klidně zapomenu na skutečnost, kterou je nakrátko vodítko a ještě několikrát omotané kolem ruky? Můžu mu potom snad nadávat, když se škrábu z kolejiště s až na kost sedřenými holeněmi o schůdky a se sladkým pachem v ústech, těsně před tím, než jsem se ve vlaku složil jak šraňky? Probral jsem se, až když mi můj chlupatý parťák důkladně olízal celý obličej! Co říct psovi na to, když ho na cvičáku pochválím za skvěle provedený cvik a on se ke mně láskyplně, ale velmi razantně přivine svoji kredenciózní hlavou, navíc obalenou „košíkem do samoobsluhy", svařeným z trojky drátu? Kam mě asi trefil si dovedou pravděpodobně všichni pánové dokonale představit a jistě pochopí, že to dopoledne pro mě na cvičáku jednoduše skončilo. Ale to jsou prostě věci, se kterými člověk, jemuž po zahradě takový „drahoušek" běhá, musí prostě smířit. To už nemluvím o dalších méně významných karambolech, které by určitě vydaly ještě na mnoho a mnoho stran. Někdy vám zpustoší záhony se zeleninou, jindy zas věnuje pozornost vaším truhlíkům s květinami, případně vám doslova jedním radostným láskyplným zavrtěním ohonu rozbije ne zrovna levný květináč. Jindy se mu podaří v záchvatu lásky vám zlikvidovat pečlivě nastrojený vánoční stromek, když jste ho ze senti-mentální potřeby, jako rovnocenného a právo-platného člena rodiny, výjimečně pozvali ke svá-tečnímu stolu. Přesto možná i právě proto jsem měl Britta tolik rád. A mám rád i ty ostatní, které jsem si posléze vybral, aby se se mnou potáceli životem, vraceli mi dobrou náladu a taky páchali další nepravosti a havárie. Snad také i proto, že jim v duchu závidím jejich energii a hravost. Funďa, který si nechce hrát, prát se, ale také se šmajchlovat, je buď nemocný a nebo před smrtí. Ale myslím si, že to nemusím pro ty, co si budou tyto řádky číst, příliš rozvádět. Hodně z nás má zřejmě obdobné zážitky. Dnes, i s odstupem času a přes svoji sklerózu, na takové zážitky s láskou vzpomínám.

Vždy jsem chtěl po Brittovi nějakého potomka a tak jsem přivezl domů Andyho. Bohužel s ním jsem si žádné radosti neužil, protože jsem ho musel jako půlročního obrečet. Nějaký „lidský dobrák" ho otrávil jedem na krysy. Ale protože jsem chtěl k Brittovi parťáka přibyl v roce 1987 do naší rodiny další pejsek Astor z Bobrovnického údolí. Protože se nám to jméno moc nelíbilo, začali jsme mu říkat DANNY. Sice byl nakonec jen doma, nemělo smysl s ním jezdit po výstavách (chyběly mu P4 a měl mírný předkus). Ale neměl o nic méně lásky. To už byly hrátky se dvěma a navíc oba byli stejně velcí. Danny měl dokonce o 2 cm více v kohoutku. Jezdili s Brittem později na střídačku zapřaženi jak v saních, tak ve vozíku a pracovali strašně rádi. Byli spolu velcí kamarádi. V té době jsem už pochopil, že u nás je to neléčitelná nemoc a že budu mít nejméně dva. Ale přece jenom si uvědomuji, že ten, který mě naučil Novofundlanďany milovat, byl ten první a to byl Britt. Díky jemu byli a jsou v naší rodině další osobnosti, a to Cliff z Beskydské brány, který se nedávno dožil už požehnaných třinácti let, jedenácti a půlletý Andy Velký čert (bohužel i on odešel 22.září do psího nebe) i nejnovější přírůstek do této fundlácké rodinky náš „buchetka" Darés od Trojské skály. To on mě vlastně donutil svým způsobem k těmto vzpomínkám. Každý z našich psů byl, nebo je trochu jiný (mimo základních charakterových vlastností už nesčíslněkrát popsaných v různých povedených i nepovedených encyklopediích). Ale Darés mi svým entuziasmem, hravostí a nepřebernou dávkou energie tak moc připomíná Britta, že jsem si na něj s láskou zavzpomínal. Ale zážitky s mojí současnou psí bandou by už byla jiná kapitola.